Už je to tady...

Nakoupila jsem celý kufr výtvarných potřeb pro syna, který nemaluje nic jiného než odtahovku zelenou pastelkou. Vysypala jsem  zbytek bankovek za dceřinu sportovní  soupravu, která se již za týden bude válet v rohu šatny zcela v dosahu skříňky či věšáku.Na stoh formulářů jsem mnohokrát vyplnila, že jsem matka a že požaduji obědy, družinu, kroužky, lékařské ošetření… mnohé z nich jsem několikrát přepsala, protože jsem v polovině zjistila, že své telefonní číslo cpu do kolonky na to rodné.

Zajímavé je, že žádné z lejster nemá řádek pro název školy tak dlouhý , aby se tam vešla alespoň podstatná část z něj, zato kolonka otec je dlouhá jako bych žila s arabským šejchem. To nevadí. Kancelář školy i z mého značně alternativního pojetí vyvodí zcela bezchybně, že jim daruji ještě příspěvek na výtvarné potřeby, na SRPŠ, na plavecký výcvik, na sešity, na učebnice, na pomůcky, na výlety, na družinu, na kroužky a pět litrů vlastní čerstvé krve.

Mé tělo, otlučené z věčného zakopávání o aktovky naducané vším, co bylo napsáno na těch proklatých seznamech , dostane poslední ránu z milosti. První den školy bude oslaven jakousi melodickou veselicí, na kterou se zpívající aktéři, tedy i dcera, dostaví již po sedmé hodině ranní.

Někdo ji tam musí dovést. PROBOHA !

Ne nejsem oslík otřep se ani jiné pohádkové zvířátko ačkoliv se cítím většinu času jako vysoko produkční dojnice nebo dostihový klusák. Jsem matka.

I přesto všechno jsem se přistihla, jak se usmívám, když jim chystám na pondělí svačinky. Už jenom představa ticha, které zavládne zítra dopoledne v  našem bytě, úklidu, který vydrží déle jak pět minut, a především faktu, že jim někdo jiný musí vymýšlet náplň práce a tím  oddálit jejich vzájemnou likvidaci, je prostě osvobozující.

Opravdu netuším, proč se svátek matek neslaví  1.září.